Mám na mysli připravovanou daň z finančních transakcí (FTT). Před dvěma týdny zveřejnila Evropská komise legislativní návrh, připravující zavedení této daně na území 11 zemí, které se rozhodly pro posílenou spolupráci v dané věci (Slovensko mezi ně patří, Česká republika ne). Úmyslem zejména Francie a Německa bylo od počátku zavést ji jako daň celounijní, jenomže nebylo možné dosáhnout shody. Nenašla se nakonec ani prostá většina zemí Unie, kterým by se do tohoto dobrodružství chtělo jít.
Návrh Komise je druhý v řadě. Poprvé Komise představila obsahově velmi obdobný text v roce 2011, zamýšlený pro celou EU. Ten spadl ze stolu. Dle mého z dobrých důvodů. Jak ukázaly dopadové studie nejen nezávislých think-tanků, ale i Komise samotné, tato daň by působila zjevně protirůstově a mohla by znamenat snížení likvidity a objemu obchodů na trzích s mnoha finančními instrumenty až o desítky procent.
Když pominu to, že je poněkud zvláštní se o takové dani bavit v době, kdy skloňujeme ve všech pádech slovo konkurenceschopnost a růst, je nutné dodat ještě jedno: Ta daň není špatná jen sama o sobě, protože i časování jejího zavedení je zcela chybné. Proč ji spouštět v okamžiku, kdy je finanční sektor v mnoha zemích Evropy zásadně oslaben, či někde dokonce na kolenou? FTT mu ke stabilitě nepomůže, naopak. Jakou logiku má požadovat po finančních institucích, aby měly na jednu stranu více kapitálu a likvidity, aby v nich investoři nechávali více peněz a zároveň z něj z druhé kapsy zdroje odvádět, likviditu na mnoha trzích ohrožovat a díky snadnosti přesunu kapitálu po světě snižovat atraktivitu a konkurenceschopnost evropského finančního sektoru jako celku? Proč navíc opakovat chyby minulosti? Švédové tuto daň zavedli a po pár letech znovu zrušili, protože likvidovala trh a přenesla obchodování do Londýna a Kodaně.
I těch 11 zemí si je tohoto zřejmě vědomo, proto se v novém návrhu objevuje záludný prvek takzvané extrateritoriality daně. To znamená, že daň by se neměla vybírat jen v oné jedenáctce, ale i při transakcích ve třetích zemích, pokud se obchoduje cenný papír či derivát vydaný v jedné z oněch jedenácti. Transakce se slovenským či německým cenným papírem by měla být zdaněna, i když si jej mezi sebou prodají britská, švédská či česká banka. Jedenáctka se tak snaží všechny známé negativné dopady neponechat jen na svém území, ale „infikovat“ jimi i země ostatní. Z toho ale logicky plyne otázka, zda by nebylo od počátku lepší se do tohoto typu daně spíše nepouštět, než se pak řešením kvadratury kruhu snažit nepříjemné efekty rozkládat i na většinu zemí EU, které mají s projektem doposud potíž. Ale asi je to v dnešní, zcela zpolitizované debatě o finančním sektoru v EU opravdu otázka příliš logická a prostá.
Autor je viceguvernér České národní banky.
Návrh Komise je druhý v řadě. Poprvé Komise představila obsahově velmi obdobný text v roce 2011, zamýšlený pro celou EU. Ten spadl ze stolu. Dle mého z dobrých důvodů. Jak ukázaly dopadové studie nejen nezávislých think-tanků, ale i Komise samotné, tato daň by působila zjevně protirůstově a mohla by znamenat snížení likvidity a objemu obchodů na trzích s mnoha finančními instrumenty až o desítky procent.
Když pominu to, že je poněkud zvláštní se o takové dani bavit v době, kdy skloňujeme ve všech pádech slovo konkurenceschopnost a růst, je nutné dodat ještě jedno: Ta daň není špatná jen sama o sobě, protože i časování jejího zavedení je zcela chybné. Proč ji spouštět v okamžiku, kdy je finanční sektor v mnoha zemích Evropy zásadně oslaben, či někde dokonce na kolenou? FTT mu ke stabilitě nepomůže, naopak. Jakou logiku má požadovat po finančních institucích, aby měly na jednu stranu více kapitálu a likvidity, aby v nich investoři nechávali více peněz a zároveň z něj z druhé kapsy zdroje odvádět, likviditu na mnoha trzích ohrožovat a díky snadnosti přesunu kapitálu po světě snižovat atraktivitu a konkurenceschopnost evropského finančního sektoru jako celku? Proč navíc opakovat chyby minulosti? Švédové tuto daň zavedli a po pár letech znovu zrušili, protože likvidovala trh a přenesla obchodování do Londýna a Kodaně.
I těch 11 zemí si je tohoto zřejmě vědomo, proto se v novém návrhu objevuje záludný prvek takzvané extrateritoriality daně. To znamená, že daň by se neměla vybírat jen v oné jedenáctce, ale i při transakcích ve třetích zemích, pokud se obchoduje cenný papír či derivát vydaný v jedné z oněch jedenácti. Transakce se slovenským či německým cenným papírem by měla být zdaněna, i když si jej mezi sebou prodají britská, švédská či česká banka. Jedenáctka se tak snaží všechny známé negativné dopady neponechat jen na svém území, ale „infikovat“ jimi i země ostatní. Z toho ale logicky plyne otázka, zda by nebylo od počátku lepší se do tohoto typu daně spíše nepouštět, než se pak řešením kvadratury kruhu snažit nepříjemné efekty rozkládat i na většinu zemí EU, které mají s projektem doposud potíž. Ale asi je to v dnešní, zcela zpolitizované debatě o finančním sektoru v EU opravdu otázka příliš logická a prostá.
Autor je viceguvernér České národní banky.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.