Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Nastal čas rehabilitovat stát

.jiří Pehe .časopis .klub

Stát měl po čtyřech desetiletích komunistického režimu u nás špatné jméno. Srostl s vládnoucí stranou a stal se nástrojem útlaku. Vysloužil si po zásluze označení „policejní“. Kdo neokrádal stát, okrádal rodinu.

Když se k těmto veskrze negativním zkušenostem s komunistickým státem po roce 1989 přidala neoliberální ideologie „trhu bez přívlastků“, která líčila stát i ve svobodných poměrech jako moloch, který jen zbytečně dusí lidskou spontánnost a v podobě regulací hází klacky pod nohy tržním silám, bylo zaděláno na problém. Nejrůznější vlády chtěly stát neustále „zmenšovat“, státní byrokracie se stala oblíbeným terčem útoků a symbolem parazitizmu.
Ačkoliv tyto útoky zůstávaly většinou na úrovni rétoriky, a státní aparát dál bobtnal, vytvořila se atmosféra, v níž politické strany, zejména ty pravicové, vykreslovaly stát jako téměř přítěž svobodné společnosti. Stát se různé vládní strany nepokoušely modernizovat a postavit na vlastní nohy, ale především v nejrůznějších podobách ovládnout ke svému prospěchu.
Zapomnělo se přitom na skutečnost, že ať už je stát v té- které svobodné společnosti malý, či naopak velký, žádná demokratická země nefunguje dobře, pokud nemá stát, který je výkonný. Tedy stát, který umí společnosti nastavit smysluplná pravidla, a který je vynucuje. To, jak lidé vnímají svojí zemi, hodně souvisí s jejich vnímáním spravedlnosti.
Správné fungování státu je tedy nesmírně důležité pro samotnou legitimitu demokratického zřízení, protože pravidla hry a jejich respektování nemůže zaručit v moderních společnostech nikdo jiný. Náboženství a z něho odvozená morálka pomáhaly světské moci s nastavováním a respektováním pravidel až do nástupu modernity, ale v moderních demokratických společnostech převzal tuto roli plně sekularizovaný stát.
Modernímu státu se tuto roli daří úspěšně plnit v závislosti na dvou faktorech: jeho vlastní výkonnosti a vyspělosti samoregulačních mechanismů v rámci občanské společnosti. Jinými slovy: zákony a pravidla, stejně jako vynucování a represe v případě porušování pravidel, nezmohou vše, pokud zároveň neexistuje se „státními“ pravidly hry vysoká míra srozumění v občanské společnosti.
Česká společnost po třiadvaceti letech budování demokracie a trhu nemá bohužel ani výkonný stát, ani silnou občanskou společnost. Nedávná výroční zpráva Bezpečnostní a informační služby popsala tento stav poměrně přesně, když varovala, že politici i státní zpráva jsou ve vleku netransparentních zájmů. Český stát tak nefunguje jako srozumitelný celek, ale spíše v podobě rozparcelovaných částí, které jsou jakýmisi „lény“ mocných ekonomických a politických zájmů.
Aféra s pančovaným alkoholem vyjevila slabost českého státu v plné nahotě. Podobný šlendrián ovšem bohužel funguje v celé řadě dalších oblastí. Je proto zřejmé, že po třiadvaceti letech zanedbávání péče o stát nastal čas se kvalitnímu fungování státu věnovat. Autor je politológ, text pôvodne vyšiel v revue Parlamentní magazín a na autorovom blogu, krátené.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.
.diskusia
.posledné
.neprehliadnite